Raufoss, Einafjorden, Lygna

18. srpen 2017 | 02.17 | rubrika: Vikings veien


                                               Skandinávie-

[ Pokračování článku ]
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 63x

Kůůlování

5. srpen 2017 | 22.47 | rubrika: Povídky

  Byl pátek, obyčejný den. Jeden z mnoha. Stál jsem před domem a popouštěl uzdu svému zlozvyku- pavčil jsem rédo, které jsem loupnul kolemjdoucímu ze saka, předstírajíc tryskáč.

[ Pokračování článku ]
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 62x

REKLAMĎAHA

15. červenec 2017 | 01.37 | rubrika: Povídky

"Hele, hele, tady maj ten úžasnej bazén. Ale na letáku vypadal mnohem větší. Tam byli tři lidi a do tohodlens sotva smočí palce jeden!"........Že je vám to povědomé? Že to znáte? Všudypřítomné reklamní atributy jsou vtíravější než mast na volská oka, výmluvný a sladký,

[ Pokračování článku ]
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 50x

ODJIŠTĚNÝ BLESK

1. červenec 2017 | 01.51 | rubrika: Povídky

 Jitro, sedum. Už! Zasejc se nemůžu vykumprdit z domu. Jak obvykle. V noci navařenej u kompu, pak to takhle dopadá. Leč musím přecejc juknou na přátele z fejsknihy- co měl kdo k véče, čí pes udělal kotoul, nebo kterak si našili puntíkatý knoflíky na sváteční dřeváky. Zkrátka, důležitý věci, nerad bych je propás.


Vystřelím z domu, jak fláterník ze striptýzu a plachtím do rachoty. Mám teplé místečko u kostela. Působím tu jako slepej pirát spolu se svou čivavou, Citrónkem - vodícím psem. Bezva flek. Všude plno důvěřivejch tůristů a bakšiš nám pravidelně žuchá do připraveného apartního klóbrcu.


Krásnej život. Leč žádný stromy nerostou do nebe. Smolnej den nastal. Od rána zájezdy jen z Balkánu. Střežíme pokladničku, protože tito turisté mají ruce rychlý jak včela po gutalaxu. Z čista jasna ze čtyř stran se blíží zátah. Na převlek je pozdě. Citrónek bafl širák a pokouší se zmizet. Ten ho však převažuje a věrný kamarád moment cupitá po předních tlapkách. Prohraný boj. Přistává uvnitř klobouku. Vypálil jsem opačným směrem. Po úporném, nekonečném a vysilujícím desetimetrovém běhu mě nekompromisně zhaftli. Na stanici- byl jsem označen za hanbu města. Následovalo ultimátum- práce, nebo basa.


Poprvé vstupuji na půdu věhlasného institutu, který všem zajistí zaměstnání snů. Je to monumentální budova plná odhodlaných, zapálených, nadmíru ochotných údernických úředníků, snažících se vyhovět. Slečna na informacích popíjí bílou kávu a je fascinována ryze odbornou literatirou-časopis Cosmopolitan- do kterýho je zabrána a nevšímá si před ní se shlukující fronty. Takto setrvá asi 30 minut. Dočtla poslední stranu a začíná zvolna odbavovat klienty. Jsem na řadě.
"Co chcete!?" Osloví mne "příjemně".
"No....Zaměstnání." 
"Nejdřív se musíte přihlásit."
Hnedle zvedám ruku jak ve škole.
Vrhá na mně pohrdavý pohled, jak kohout na Kindrvejce.
"Myslím zaregistrovat se."
"Ach, tak."
"Tady jsou lejstra. Vyplňte je hůlkovým písmem."
Ošívám se.
"Něco se vám nezdá?" Odtuší.
"Hůlkovým, hůlkovým... Dyž já neumím čínsky." 
Slečna počala měnit barvy rychleji než chameleon na centrifuze. Cosi zamumlala, sekla s tužkou a odešla se uklidnit.


Vypisuji kolonky ve formuláři...Tak a hotovo.
Vyzvídaj osobní věci- třeba: Pohlaví- sem písnul: "Asi dostačující". Stav-" Praděd byl švec". Znalost cizích jazyků- "Do úst nikomu nečučím". Bydliště-"No...Sem tam vyšůruju".
Dovednosti-"Umím vohřát vodu na čaj". Řidičské oprávnění-"Skupina K a K1 ( kolo, koloběžka)". atd.


Jen sem dopsal, už na mně slečna z informací hulákala, že si mám jít sednout před kancelář č. 5.
Na zdi se skvěla cedulka: 
" Zprostředkovatel práce 
Kryštof Prokop Sádlo".
Vedle byly nástěnky s chytlavýma náborovýma plagátama. Přehlídka vyspělýho básnickýho umění rannýho Hlupaismu.

Třeba: "Chceš-li cvičit svoje nervy, na autobus se rychle vervi. ČSAD Řevnice."

"Hú hú, co se tropí za stohem? To motorák valí sem. Šraňky jsou však zpušteny- železnice Kukleny. Přijď mezi nás."

"Pevné svaly, ostrou mysl, přes rameno pilu nesl. Dřevorubec to je pán, s uctivostí pohleď naň. Červený nos i líce- lesoškolky Vizovice."


Pan referent si prohlíd můj dotazník a začaly mu pocukávat koutky, jak puberťačce u dechovky. 
"Nevyplnil jste školu." Podotkl.
"Vyseděl jsem pět ročníků."
"Vysoké?"
"Depak, vždyť měla jen jedno patro." 
"A nechtěl byste dělat, co doposud?"
Udiveně sem na něj vejral. "Pomahači mi to zatrhli, přece."
"No, víte.. Město zřizuje kolem kostela naučnou historickou zónu s oživlými postavami, takový betlém, jestli mi rozumíte."


Dnes sedím na svém místě. Změna je v tom, že malý díl vejdělku odvádím radnici. A poldové? Nosí mi svačiny a hlídaj, aby nás někdo neokrad.

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Dietáři všech zemí...

13. červen 2017 | 13.09 | rubrika: Povídky

Zdar, hoj, atd.atd. Hlásím se vám zase se svým opčasníkem.


 Možná si myslíte, že jsem kluk štíhlej jak topol, nebo jedle. Jistě, ale při pohledu minimálně z pár kilometrů a ještě by musela bejt hustá vánice, nebo mlha. Sám nevím, čím to je, páč moc nejím- dělám si mezi gáblíly alespoň pětiminutový oddech 3x za boží den a přes noc pucuju ledničku jenom párkrát. Asi je to u nás rodové prokletí. Dávný prapředek, nevím z kolikátýho kolene, kompletně zrujnoval jednoho hraběte, když byl tejden jeho hostem. Šlechtici nechtěně zachránil život před naštvaným bejkem, snažil se uhnout, škobrt a na nebohé hovádko upad.

Moje kulatá postava mi nikdy příliš nepřekážela, posměšky mnohých závistivců sem přehlížet, ale mírné problémy sebou nesla. Oblečení velikosti 8X a 2L leckde neseženete, posledně mi dokonce prodavač doporučil army obchod, tam prý vedou padáky, nebo celtové hangáry. Do Ting Ťang centra ani nesmím, regály mají příliš blízko u sebe a mockrát  jsem jim je poboural, když sem se snažil polehoučku prosmyknout mezi.   

Do kraje vtrhlo s mohutnou vervou jaro. Žlutej koláč na obloze se moh přetrhnou, aby dohnal chladné období. Úplně lákal někam na vejlet. Tuhle sem slyšel o gurmanských ráji, stačí cálnout vlezný a pak debužírovat, kolik sneseš. Je nedaleko. V sobotu jsem časně ráno vstal, v deset hodin, a vydal se na nádraží. Zakoupil lístek a pohodlně se usadil v zadním vagónu. Zbývající spolucestující ve předu. Motorák zabral, jeho kovové loukotě prokluzovaly jak kocour na bruslích, ale z místa jsme se nehnuli. Po několika marných pokusech mě přišel konduktér slušně požádat, abych vysvištěl, jsou přetížení a dinosaury stejně nevozí. Tak holt příště.

Pozval si mě můj pan doktor Timur Zubatý, že by mne jako rád viděl a jestli žiju. Pravda, velice dlouho sem jeho pomoc nepotřeboval. Ono s tímto jménem nabývá člověk podezření, zda potají nefachá pro druhou stranu. Širokými dveřmi sem vešel do ordinace.
Lékař na mne hleděl jak modelka na šlehačkový dort. 
Spráskl rukama: "No potěž. Si provedeme ňáká měření. Postavte se na váhu."    
Tak zaskřípala, zaúpěla a s velikým lomozem se rozpadla na díly.
"Hernajs. Špatný nápad."
Pak vzal do ruky metr a fixu. Obvod pasu. Popisovačem si označoval místa, kde zkončil. Když mě obešel, padl vysílením a funěl, jak maratonec.
Chrst sem na něj drobet vody z kohoutku. "Jste v pořádku?"  
"To byla štreka. Chce to dietu."
"Die..co?" Proč doktoři používají taková nesrozumitelné slova!
 "Jako zhubnout", konstatoval suše. "Měl byste omezit...." 
Chvíli sem ho otráveně poslouchal. Když vynechám to chutné, co budu jíst? Nejsem antilopa ani králík!
"Alespoň se pokuste a za půl roku kontrola."

Cestou domů jsem houpnul do kvelbu. Našel police se zeleninou a opatrně ji okukoval že všech stran. Todlenc, že je zdraví? No nevím. Nebudu riskovat. Přece sem zkusmo zakoupil jednu műsli tyčinku. Venku ji rozbalil. "Kruciš, jak zob pro pštrosy." Zakousl se a ulomil jsem si kus zubu. "Do pr....fakt mi tohle scházelo!!"
Oplatka fičela do koše. 

Zub sem opravil svépomocí- trocha silikonu a drží. K dalšímu felčarovi nejdu! Dietu jsem zavrhl. Nezáleží na tom, jakou máme postavu, ale povahu. I když pohled na krásně  plné ženské tvary a figuru je božský a vzrušující.


žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Jak to říct...Prostě volný den.

1. červen 2017 | 08.55 | rubrika: Povídky

Jistě se vám to už také stalo, nebo jste o tom alespoň četli v moudrých knihách. Ráno zazvoní budík, hnedle se ozve bušení od souseda, tyhle paneláky, slyšíte i rybičky v akvárku, kterak výří písek v přízemním patře, natož alarm. Nedávno mi soused spýlal, že bych měl změnit melodii, mám volání divočiny, prý se pokaždý vzbudí zpocený hrůzou. Zdá se mu, že ho pronásleduje rozzuřený hroch, osedlaný Tarzanem.


No nic. Prostě jsem vstal. Pohodlně sem usedl na gauč, zapnul v televizi ranní strečink, den má začínat rozcvičkou, no ne? Stejně jsem i posnídal-naladil pořád o vaření, ale moc jsem se nenajedl- byly Babicovy nechutnosti.
Vyhoupl jsem z bytu, popadl pruty, přivolal výtah, nastoupil. Ozvalo se výstražné pískání a na displeji nápis: " Přetížení! Neumíte, kruciš číst?! Pouze pro dvě osoby, ostatní mažte po svých!".

"No, jo, tobě se to řekne!" Abych se rozpůlil, ne? "Sem si do baťochu vzal asi těžkou svačinu, nebo že by ta Babicova snídaně? Vypadala hutně." Jindy to taktak vychází.
Nezbývalo, než těch 7 pater absolvovat pěšky.
"To se mi fakt chce."

Vzpomněl jsem si na jeden dětský kreslený seriál a rozhodl se to vyzkoušet- sjet po zábradlí. Sapraporte, to je vejška. To dám! Sedl sem si, přivřel oči a už svištěl, jak stonožka po ledu. 6.,5.,4. patro, zrychluji, zrychluji... Opojen pocitem vlastní chytrosti a lišáctví.
" Himl!!! " Sousedka tam má přidělané truhlíky! Hamuji, hamuji, z rukou stoupá pára. Nic... Zastavil jsem se až o truhlíky- přesná trefa! Na hezkou chvíli jsem ztratil vědomí, před očima se mi proháněla stáda oranžových zeber. Ležím na zemi v bolestné poloze.

Kdosi mě propleskává a budí. Naše domovnice. Že ještě nespí? By ji mohlo něco utéct! Několik let tvrdí, že nevidí a neslyší, přitom furt hlídkuje ve vokně a na km pozná, jestli má dítě lízátko. Díky ní policie před měsícem rozprášila gang zlodějů, kteří vybílili 2 byty v protějším baráku. Díky jejímu včasnému telefonátu byli dopadeni, když se chystali odjet s lupem.
"Sousede, jste pařil celou noc, co? No z práce to určitě nemáte." Otírá mi čelo studeným hadrem. To zas bude ostuda.
Pokusil jsem se o žert: "Ale kdepak, pročítal sem výplatnici a štěstím omdlel, když to takhle pude dál, tak pojedeme s rodinou na výlet na kanáry." Odmlčel jsem se.
"Na Kanáry? " Ona zvědavě.
Ještě moment ji dusil ve vlastní šťávě.
"Jo, jo, na kanáry, do Troje, do ZOO."
"Jste mě vylekal".

Rozloučil jsem se s ní a zbývající patra radši sešel po schodech. Bylo nádherné letní ráno, ptáci hlaholili, jak kdyby cvičili do Národního.
Ze sklepa jsem vystrkal kolo značky Ukrajina- sice se nadřu, ale je pevné na moji "mušší váhu". K rybníčku je pouhých 15 km lesem.

Cesta rychle uběhla. Vodní hladina byla průzračná. Vůkol ani noha. Poblíž datel vztekle bušil do rezatého hrnce až jiskry létaly do dálky. Na dně se povalovali kapři a jak mně spatřili, mnuli si ploutve, těšíc se na hostinu.

Nahodil jsem udice, poházel návnadu a ulehl do měkké trávy. Usnul jsem. Mezitím rybky sežraly pochutiny a zdejchly se na druhou stranu. Háčků si ani nevšimly, potvůrky. 
Probudil mě chlad. Je čas vydat se zpět, opět s prázdnou.

Nedaleko města mi praskl řetěz. Kolo zastavilo a já pokračoval 3 metry luftem a pak ještě asi 2 metry na zemi po bradě. Hlavou jsem se zapíchl do mraveniště, jeho obyvatelé se snažili a za odměnu jsem obdržel mnoho kousanců. Připomínal jsem panáčka Mišelina po letecké havárii.

Doklopítal jsem k domovu, otevřel dveře od bytu a z kuchyně se ozval dotaz moji milované ženy: "Ahoj zlatíčko, tak co jsi chytil?" Úžasný volný den plný relaxu, odpočinku a pohody.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

KDYŽ JDOU NA MUŽSKÝHO LÉTA

27. květen 2017 | 02.39 | rubrika: Povídky

Tak se vám opět hlásím a posílám srdečné tě pic.


Je už to takovým hloupým údělem každé lidské bytosti, jen přijde do tohoto slzavého oudolí, tak stárne. Čas letí, jak slon na slupce od banánu. Začnete se mírně rozhlížet po okolí a náhle zjistíte, že ve vašem věku vlastně už není důvod. Za zády nám stojí naše realita, hází na nás škleb alá vlkodaf a držíc nás za flígr, poťouchle šeptá: "Čejče, se Ti ty ideály ňák rozutekly, či co? Tak budu s Tebou já, ne?" Tváříme se nechápavě, ačkoliv víme, že naše snové zámky dávno rozpustit "troll" kompromis.

Je to tak. Nikdo neunikne. Nepomohou zázračný mastě z kosmeťáku, pilule, ani elixír mládí od věštkyně, která zaručeně pamatuje, když divočáci proháněli Bivoje.
V ňákém období začíná chlap prodělávat přechod, fyzický i rozumoví. Vlasy bělají, řídnou nebo hlava připomíná dobře vyleštenou podlahu- nikde ani smítko. Co by mělo být měkké a pružné, tvrdne a opačně. Vstávání z postele je doprovázeno hrůzostrašnými skřeky, připomínajícími boj lachtana o život na vrzajících trámech ve starobylé ruině.

Mužské hovory, dříve tolik prodchnuté vášnivými a obdivnými ódami o dívčí a ženské kráse a půvabech, se mění na neméně ohnivé gurmánské a kulinářské dýchánky. Božskou extázi nám způsobí pohled na ladné křivky výborně propečeného bůčku se zelím, řízku či domácí jitrničky slibně se usmívající na talíři. O vroucném vztahu s ledničkou a jejím pravidelným luxováním, hlavně v nočních hodinách, raděj pomlčím.
Avšak získáváme jednu báječnou schopnost, kouzelné tlačítko v našem nitru s nápisem: Vypnuto. Onu pověstnou, našimi ženami tolik nenáviděnou schopnost- nevnímat, páč přece stačí nasadit pohled ochočené laně a účastně pokyvovat hlavou. Přitom můžeme přemýtat, jak bysme vyřešily spor dvou indiánských kmenů, kteří se přou o náčelkův vyražený zub.
Ženy to přímo rozpaluje do ruda-
Ona: "Tak, co si o tom myslíš, miláčku?"
On: "Máš pravdu, drahoušku."
Ona: "V čem?"
On: "Noooo. Ve všem."
Ona: "Vůbec mě neposloucháš! "
"Ale, jooo."
"Co sem tedy říkala?!"
"Hm, noo, úplně přesně to nevím, ale souhlasím." Následuje významné bouchnutí dveřmi, či tichá domácnost.
Znáte to také?

Páč máme více volnýho času, stávají se z nás zapálení houbaři, filatelisté, fotografové, filosofové ze čtvrté cenové a když nám přeskočí, tak místní politici.

Ženy o nás mnohdy tvrdí, že jsme jako malé děti. Mají pravdu, nezáleží na tom, jestli nám je šest, nebo šedesát, milujeme hračky všeho druhu. Když jsme ve společnosti mladších, nečiní nám problém se přizpůsobit. Ten malý kluk v náš žije stále dál.
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 1 (1x)